Alta | Tromsö | Lofoty | Trondheim | Cesta Trollů | Oslo

Od finského Inarijärvi jsme se vydali na severozápad a po několika kilometrech se začala silnice lehce vlnit. Náhle před námi vyvstaly hory - bylo to neklamné znamení, že se blíží náš cíl - Norsko. Hranice jsme překročili okolo 13.hodiny a pokračovali do první norské osady - Karasjok. V tomto laponském středisku toho k vidění mnoho není, snad kromě laponského stanu se suvenýry a tak jsme jen vyměnili první norské koruny a ve zdejším supermarketu se připravili na poměrně drsnou norskou cenovou relaci. Naše cesta se stočila na sever, kde nás přivítal první fjord naší cesty - Porsanger. Ještě nás však čekala zdlouhavá cesta podél jeho břehu tu a tam zpestřená krásnými výhledy na moře a stáda sobů pasoucí se v tundře. Po několika hodinách jsme dorazili do místa zvaného Käfjord, kde jsme čekali 90 minut na trajekt na ostrov Mageröy. Během čekání jsme koupili trička, pohledy a pak už jsme se vydali brázdit vlny Barentsova moře směrem na nejsevernější norský ostrov (vyjma Špicberků). Počasí nám však nepřálo. Už v Käfjordu byla hutná kosa a na lodi, kde ještě foukal vítr a lehce mrholilo začalo být frišno. Z mlhy na obzoru se vynořoval ostrov Mageröy. Při příjezdu se mlha na chvíli zvedla, abychom si mohli prohlédnou přístavní město Honningsväg, ale jak jsme vjeli do nitra ostrova, mlha padla znova, takže místy nebylo ani vidět na cestu. Naděje na noční slunce pomalu pohasínala.

Po více než hodinové jízdě přijíždíme pod Nordkap a stavíme stan. Nic není vidět - jen mlha... Po večeři se situace začíná vylepšovat - už je vidět restaurace na Nordkappu. Prokřehlí s mokrýma botama se vydáváme za teplem do turistického areálu na kýženou skálu s pevným rozhodnutím - neplatit šílených 175NOK. Vrátný u mýta laksně přijímá naši informaci, že už uvnitř parkujeme a procházíme ZADARMO ! Když si to rozmyslel, bylo už pozdě. Chvíli jsme se uvnitř hlásili k jednomu italskému karavanu předstíraje, že nám patří, až si nás přestali všichni hlídači všímat. Rychle jsme spěchali pořídit triumfální foto k maketě Země a pak už hurá do tepla. Prolezli jsme celý areál vykutaný ve skále včetně panoramatického kina, kde jsme společně s italskou výpravou shlédli nádherné záběry severního konce Evropy. Nakonec jsme se usadili v restauraci na královské vyhlídce a čekali na půlnoc. Mraky se zatím celkem slušně potrhali a spoza severního horizontu vykukovalo Slunce. Konečně nastala půlnoc. Denní světlo se odráželo na hladině oceánu a my vychutnávali zážitky z pravého polárního dne. Až do jedné hodiny jsme zůstali v restauraci a pohrávali si s myšlenkou na nocleh v teple. Bohužel i na Nordkappu se zavírá, takže jsme vyrazili vstříc místu našeho bivaku. Cestou jsme si ještě prohlédli náš zítřejší cíl - mys Ostří nože, pokochali se nočním "denním" světlem a nádhernými výhledy na oceán a šli spát.

Noc na Nordkappu jsem strávil v teple svého péřového spacáku, takže jsem se celkem dobře vyspal. Včerejší mlha definitivně opadla a my jsme se přesunuli na místo, kde začíná turistická cesta vedoucí na nejsevernější bod ostrova - mys Ostří nože (Knivskjelloden). Samotný mys jsme si dobře prohlédli už z Nordkappu - opravdu připomíná kuchyňský nůž. Na jeho konec je to odsud 9km, takže se ihned vydáváme vstříc nehostinné tundře. Cestu ukazují všudypřítomní trollové - kamenné mohylky, které jsou po cestě rozestavěné tak, abychom vždy viděli jednu vepředu a jednu vzadu. Počasí se docela drželo a viditelnost byla také poměrně dobrá. První třetina cesty vedla mírně zvlněnou krajinou. Sem tam jsme minuli jezírko, které tu napájí vydatné deště a párkrát jsme potkali i početné stádo sobů. Jinak jsme procházeli jednotvárnou tundrou, pokrytou lišejníkem. Krajina se postupně vlnila čím dál víc, což bylo neklamné znamení toho, že se blížíme k drsnému pobřeží.
Ještě než jsme se dostali na břeh, museli jsme překonat více než 200 metrový výškový rozdíl. Konečně jsme u oceánu - tady teprve začínal vlastní mys. Cesta vedla po obřích plochých kamenech, dole kousek pod námi bušil oceán zuřivě do pevniny. Občas bylo třeba překonat průrvu ve skalnatém pobřeží, ale jinak cesta probíhala hladce. Nordkapp jsme nechali za sebou někde na jihu. Konečně je tu konec pevniny. Stojí tu malý maják a obří ploché kameny definitivně mizí v ocánu - tady končí Evropa. Asi 850 km odtud jsou Špicberky a něco přes 2000 km severní pól. Obrovské vlny naráží do skalisek a vytváří až třímetrové gejzíry - ideální podmínky pro další triumfální foto. K dobytí mysu nám ještě přišli "poblahopřát" dva tuleni a pak už jsme se vydali nazpátek. Zpáteční cesta rychle uběhla a tak jsme odpoledne zamířili zpět do Honningsvägu. Až tady se konečně ukázalo Slunce, takže čekání na trajekt bylo poměrně příjemné. Při odjezdu se však zase zatáhlo a my jsme nechali ostrov Mageröy za zády ve stejném mlhavém oparu, jakým nás včera vítal....

Po zpáteční zdlouhavé cestě po břehu Porsangerfjordu jsme se dostali na transskandinávskou silnici E-55 a zamířili na jih. V podvečer jsme se dostali do kempu ve městě Alta. Druhý den jsme se probudili do slunečného jitra - čekaly nás první (a nakonec i poslední) dva dny s čistou oblohou. Dopledne jsme si prohlédli 6000 staré skalní kresby ve zdejším muzeu pod širým nebem, ale moc nás to nenadchlo. Vše zachraňoval nádherný výhled na Altafjord. Hlavním cílem dneška byla až tůra k největšímu kaňonu severní Evropy - Sautso. Ještě před polednem jsme vyrazili na 8km dlouhou cestu. Asi po dvou kilometrech jsme lehce zabloudili, takže jsme si výšlap o dobré tři kilometry prodloužili. Nádherná panoramata norské přírody nám však zacházku zpříjemnila.

Kromě začátku vedla cesta opět tundrou a od rozcestí, kde je možno zvolit kratší variantu cesty, i mokřinama. Údajně tu bývají celé armády komárů, my jsme však nenarazili ani na jednoho! Cestou jsme opět potkávali stáda sobů, šťastnějším se poštěstilo najít uražený paroh. Občas bylo nutno překonat kamenité koryto řeky, zaříznuté do krajiny, ale to už se před námi otevíral samotný kaňon. Sestoupili jsme několik metrů pod jeho okraj na vyhlídku, odkud se nám naskytl nádherný pohled - kaňon jako na dlani. Strmé skalní stěny a dole říčka Alta, která tu a tam vytváří peřeje. Chvíli jsme se kochali, chvíli jsme hledali nejlepší pozici pro focení, potom následovalo občerstvení z vlastních zásob a cesta zpět. V podvečer jsme zamířili dál na jih. Minuli jsme krásný fjord Kvaenagen a zabivakovali na odpočívadle u fjordu Raisingen.

V noci s naším stanem trochu lomcoval vítr, ale ráno jsme se probudili do dalšího slunného dne. Pokračovali jsme dál na jih. Naše cesta vedla okolo fjordu Lyngen, který - jak jsme se později shodli - byl nejkrásnější, co jsme v Norsku viděli. Nádherné hory pokryté ledovcem vystupovaly přímo z moře a do zelenomodré hladiny tu a tam padal vodopád. Samotná silnice opět věrně kopíruje břeh, takže cesta byla opět trochu zdlouhavá, ale ty nádherné výhledy na fjord i otevřené moře stály za to a spouště fotoaparátů jen tiše cvakaly. Po krátké zastávce u malebného kostelíka Käfjordkirke jsme odbočili z E-55 na sever. Dnešním hlavním cílem bylo město Tromsö, které leží na ostrově mezi vrcholky zdejších hor, což způsobuje, že tu Slunce svítí stejně často jako na Mallorce. Po příjezdu jsme si na pevnině prohlédli Polární katedrálu a pak jsme přejeli po 1600 m dlouhém mostě do vlastního města.
Tady jsme si prohlédli budovu nejsevernějšího piovovaru na světě a navštívili pivnici - rovněž nejsevernější na světě. Dali jsme si tu pivko (za 37NOK suverénně nejdražší, co jsem kdy pil - další superlativ) a vyrazili na nábřeží s krásnými kupeckými domy. Cestou jsme se zastavili u sochy Roalda Amundsena a potom jsme spěchali do zdejšího Polárního muzea. Tady je k vidění vše, co souvisí s polárními výpravami a s polárníky. Jsou tu k vidění kůže a kostry mrožů, tuleňů, lodě a další výbava polárních badatelů - jsou tu i sáně, které měl s sebou Amundsen na jižním pólu. Prohlídka končí v expozici, která představuje kajutu polární lodi. Při odjezdu z města jsme se ještě zastavili u památníku Nobileho výpravy a všech, kteří zahynuli při její záchraně. Pak už jsme zamířili opět na jih a noc jsme strávili na Vesterálech v pěkném kempu na břehu Gulesfjordu pod horami se zbytky sněhu.

Ráno jsme se přemístili do osady Malbu, odkud vyjíždí trajekt na souostroví Lofoty. V dálce už byly vidět ostré špičky lofotských štítů. Za 20 minut jsme se vylodili v osadě Fiskeböl a vydali se do Svolvaeru - správního střediska Lofot. Cestou jsme mohli obdivovat první rorby - domky na dřevěných kůlech v moři a všudypřítomné sušáky na tresky. Ještě než jsme si prohlédli vlastní Svolvaer, vystoupali jsme po strmém svahu na Svolvaergeitu - kozu, což je skála tyčící se nad městem. Nahoře jsem si sice nybyl zcela jist, zda ještě budu shopen slézt dolů, ale ten nádherný pohled na desítky ostrůvků a rybářské domky na nich patří k tomu nejkrásnějšímu, co jsem kdy viděl. Ze Svolvaeru jsme zamířili do dalších nádherných osad plných rybářských domků a lososích sádek - Kabelväg a Henningsvaeg. Večer jsme přijali pozvání od krajana na lososí farmu do Ure a k večeři jsme měli vynikajícího lososa. Po večeři nám ještě náš hostitel ukázal, jak probíhá výlov a kde se lososi zpracovávají. Noc jsme strávili výjmečně pod střechou.
Ráno jsme se jen neradi loučili s útulnou farmou a pokračovali na další lofotské ostrovy. Podmořským tunelem jsme se dostali na ostrov Fakstadöy a z něj přes "Zpívající most" na ostrov Moskenesöy. Naše lofotská cesta skončila tam, kde silnice - v osadě Ä. Cestou jsme ještě obdivovali nádherné osady Reine, Sörvagen a Hamnoy. Panoráma lofotských osad je podobné - nad zátokou s rorbami se většinou tyčí vysoká hora na jejímž vrcholku se zachytávají mraky. Lofoty mi vůbec připadaly jako Tatry zasazené do moře. Stejný obrázek je k vidění i v další rybářské osadě - Nusfjordu, která je chráněná UNESCem. pod vysokýma horama je zátoka, okolo které stojí v půlkruhu rorby na dřevěných kůlech. Uprostřed zátoky jsou sádky na lososy a všude kotví rybářské loďky. Z Nusfjordu jsme zamířili do nitra ostrova Vestvägöy do Borgu, kde je muzeum Vikingů, a kde kotví na jezeře vikingská loď. Den ale pokročil a bylo třeba zamířit zpět do Svolvaeru na trajekt vedoucí zpět na pevninu. Po dvou hodinách plavby na obzvláště rozbouřeném moři jsme vystoupili na pevnině ve Skutviku, bivak jsme rozložili na odpočívadle znova u staré dobré E-55.

Poslední ráno za polárním kruhem bylo opět zamračené. Dnešek bude tranzitní. Musíme se přemístit o více než 500 km na jih. Silnice je tady samý tunel a příroda nic extra. Před polednem přijíždíme na polární kruh. Ve srovnání s Finskem je norský přechod polárního kruhu o hodně skromnější, je tu jen poštovní úřad a obchod se suvenýry v jedné budově. Ještě je tu místnost s malým polárním muzeem, ale skutečně nic extra. Samotný polární kruh označují žulové kameny s malou maketou Země. Pokračovali jsme dál na jih, jen na chvíli jsme se zastavili ve městě Mo i Rana na doplnění zásob a druhá zastávka byla u Lososího vodopádu (no, byly to spíš peřeje). Nepříliš zajímavý den končí v kempu v obci Harann. Druhý den míjíme jezero Snäsavnet a po dvou hodinách jízdy přijíždíme do Trondheimu. Prohlédli jsme si katedrálu Nidaros, most Bybrua a zamířili do pevnosti Kristiansen. Dostavují se první deštové přeháňky a tak ještě projdeme obchodní centrum města, nakoupíme zásoby na další cestu a pokračujeme na jih.

Cesta ubíhá a "polykáme" další a další kilometry. Po nádherných scenériích severního Norska najednou není na co koukat. Občas míjíme typické norské stavby s travnatou střechou, ale jinak nic. Navíc se hrubě kazí počasí, mraky jsou nízko a začíná pršet. V obci Dombas se vydáváme západním směrem do údolí Romsdalen s 1000 metrů vysokými stěnami. Dostáváme se do království skřítků a trollů. Moc toho ale vidět není. Teď, když nám chce norská příroda ukázat další ze svých nádherných tváří, vysí nad námi husté mraky a z vysokých skalních štítů je vidět ztěží polovina. Silnice se klikatí údolím, ze stěn padají vodopády. Zastavujeme pod stěnou Trolvveggen, ale není to nic platné, trollové na nás dnes prostě seslali déšť a s tím nic nenaděláme. Za deště přijíždíme do města Ändalsnes do kempu, kde chvíli váháme, zda za těžký peníz raději nekoupíme místo v chatce, ale nakonec přece jen stavíme stan. Zítra nás čeká vrchol naší norské cesty, a tak ještě večer prosíme maxitrola, který náš kemp hlídá, ať se u kámošů přimluví za lepší počasí...

A je tu ráno. Po nízkých mracích ani pámátka. Díky trolle, za odměnu si tě vyfotím. Obloha sice čistá není, ale ty těžké černé mraky jsou pryč. Vyrážíme na Cestu trollů. Vjíždíme do dalšího mohutného údolí, na jehož konci se tyčí skalní stěna s dvěma vodopády. Na její vrchol vede krkolomná silnice se serpentínama o 11 zatáčkách. Před začátkem stoupání jsme si ještě cestu obhlédli zespoda a pak jsme se vydali okolo dopravní značky "pozor troll" vzhůru. Autobus se vyhrabal na jedničku až do půlky na odpočívadlo k mostu, který překlenuje jeden z vodopádů. Tady děláme první přestávku a fotíme jako o život. Pokračujeme vzhůru, vrchol se blíží a výhledy na klikatou silnici jsou čím dál krásnější. Konečně jsme nahoře. Rychle jsme obhlédli stánky s trollími suvenýry a spěchali jsme na vyhlídkovou terasu. Tady je cesta trollů jako na dlani. Pokračujeme dál horskou silnicí. Jen o kousek výš začíná oblast pokrytá celý rok sněhem. Míříme směrem na jih ke Geirangerfjordu.

Cestou se zastavujeme na Gudbras Bru. Je to místo, kde se horská říčka propadá do prolákliny a vytváří nádhernou přírodní scenérii. Po několika minutách přijíždíme k Norddalsfjordu. Musíme čekat na trajekt, jiná cesta na druhý břeh nevede. Zhruba o hodinu později už nastupujeme na vyhlídkovou plavbu Geirangerfjordem. Jeden z nejrásnějších norských fjordů se jako jazyk zařezává do pevniny mezi strmé skalní stěny, ze kterých padá do fjordu několik nádherných vodopádů. Z obce Geiranger, která leží na konci fjordu, pak vyrážíme na horu Dalsniba. Na chvíli se zastavujeme na vyhlídce a pak pokračujeme až na zmíněnou horu. Během chvíle tak překonáváme výškový rozdíl 1600m. Z Dalsniby je Geirangefjord vidět jako z letadla a serpentína, která vede nahoru si nic nezadá z Cestou trollů. Cestou zpátky se zastavujeme v horské chatě pod Dalsnibou a já konečně kupuji figurku trolla. Na noc míříme do kempu v údolí křišťálové řeky Otto.

Ráno vyrážíme znova do hor - na ledovec. Čeká nás pohoří Jotunheimen. Ještě před tím jsme se na chvíli zastavili v Elevesetře u sloupu připomínající sjednocení Norska. U horské chaty Krossbu pak začala naše tůra k ledovci Boverbreen. Zase poprchává a cesta je pěkně podmáčená. Největší překážkou je horská bystřina, kterou se snad nikomu nepodařilo překonat suchou nohou. Asi po hodině se dostáváme k samotnému ledovcovému splazu. Povrch ledovce byl pěkně špinavý (údajně to jsou řasy), ale z proláklin září ona blankytná modř, kterou známe ze zdejších horských bystřin. Od ledovce jsme zamířili do obce Lom v podhůří. Kromě nejstaršího dřevěného kostelíku v Norsku a muzea minerálů jsme tu nic zvláštního neobjevili a tak jsme mohli pokračovat do olympijského Lillehammeru.

Do Lillehammeru jsme dorazili odpoledne a obloha nevěstila znovu nic dobrého. Vystoupili jsme u Häkonovy haly, kde se hrál olympijský turnaj v hokeji, a kde je teď muzeum olympiády z roku 1994. Lstivě jsme se dovnitř dostali zadarmo a prohlédli si halu i muzeum, ve kterém se na obrazovkách stále přehrávají nejdůležitější okamžiky her (i když důležité hlavně z norského hlediska). Po prohlídce haly jsme vyrazli k nedalekým skakanským můstkům, bohužel cestou začalo zase pršet, což s minimálníma přeskávkama vydrželo až do konce návštěvy Lillehammeru. Prošli jsme si ještě hlavní obchodní třídu Storgatu a zašli na skok do zdejšího skanzenu na vrchu Mauhaugen. V podvečer jsme ospalý a skoro bych řekl zapadlý Lillehammer opustili a zabivakovali v kempu na břehu zdejšího jezera Mjösa.

Ráno se zase ukázalo Slunce a my pokračovali do Hamaru na prohlídku zdejší rychlobruslařské haly "Vikingská loď" a potom už nás čekalo hlavní město - Oslo. Prohlídku jsme zahájili u radnice, odtud jsme šli do pevnosti Akkerhus - z ní je krásný výhled na nábřeží a polostrov Bygdöy. Prošli jsme si celou Carl Johan gate - hlavní třídu Oslo, prohlédli si královský Slot - zámek, Národní divadlo i parlament. Na mě osobně udělalo Oslo velmi dobrý dojem - krásné budovy, upravené ulice a to nás ještě čekal poloostrov Bygdöy se svými báječnými muzey.

Nejdříve jsme se šli podívat do muzea Thora Hayerdala, kde je kompletní expozice týkající se jeho cest na vorech Ra a Kon Ti Ki. Obě lodi jsou tu vystaveny. Z muzea Kon Ti Ki jsme přešli do protějšího muzea Fram, kde je vystavena stejnojmenná polární loď, na které se plavil i Amundsen k Antarktidě. S polostrova jsme ještě zamířili do Vigelandova parku s více než třemi stovkami soch a Stromem života. Nakonec nás čekal ještě proslulý skokanský můstek Holmenkolen a přesun asi 50 km za Oslo do místa posledního norského bivaku. Ráno jsme pokračovali dál na jih k poslednímu fjordu naší cesty, kterým byl Idefjord. Na druhém břehu nás už čekalo Švédsko...